Borneo- minulost a současnost

Předmluva:

Vždycky jsem sníval dostat se až na konec světa. Jak čas plynul, můj sen nabral reálný směr a já odcestoval do zapadlých koutů pralesa ostrova Borneo. Tam, kde stále existují odříznuté vesnice uprostřed deštných pralesů, kde rozvalité horské masivy nabízejí nejbohatší živočišnou flóru a faunu a příroda ukazuje svou majestátnost.

 

BORNEO

Borneo je jeden z nejbohatších ostrovů naší planetě, nejen co se týče nerostných surovin, ale také množstvím živočišných druhů žijících v deštných pralesích.

                                            Kdo by řek, že ti termiti budou tak kousat

Po příletu do města Balikpapanu jsem se vydal místní dopravou do výchozího bodu- severně vzdáleného města Samarinda.  Mým cílem bylo nalézt kmen Dayaků v deštných pralesích kolem řeky Mahakan. Tito lidé jsou malého vzrůstu s vytahanými ušními lalůčky a jejich obydlí jsou domy na dřevěných kůlech tzv. Long house, kde žije několik rodin.

                                                         Balikpapan

Můj cíl byla vesnička Tering, vzdálená 400 km protiproudu řeky Mahakan (v které žije nejohroženější živočich planety- sladkovodní delfín). Z provinčního města Samarinda jsem se pomalu pomocí najaté rachotiny Kyjang přemístil do městečka Melaka odkud jsem pokračoval proti proudu řeky lodí.

                                                 Cesty na Borneu

Úžasná cesta v "dálničním korábu" po pustých nezpevněných cestách trvala sladkých nekonečných 8 hodin. Cesty zde vybudovaly mezinárodní těžařské korporace, které tak dopravují lidi do odlehlých povrchových dolů a lesníky k dennímu apokalyptickému kácení pralesů. To, co jsem viděl cestou se jen těžko popisuje, ale nekonečné vykácené pláně, nehumánnost k přírodě, zvířatům a chemikálie a jedy vypouštěné do řek, které se používají v dolech bez limitů a regulí mi ukázaly jen zlomek, co se dnes děje...  V Melace jsem se nalodil na místní loď a vydal se do 2dny vzdálené vesnice Long proti proudu řeky Mahakan.

 

Můj koráb na vodě...pasažér se dělí o místo se zvířaty a nejrůznějšími plodinami

 

 Při plavbě jsem pozoroval  místní lidi a jejich život na řece. Klidné a pomalé tempo rušila jen mechanizace těžařských firem.

                                         Kde to nešlo po souši, šlo to po řece....

                                                                       Vesnice Long

Po příjezdu do odlehlé vesnice Tering uprostřed pralesů, jsem se ubytoval a začal vyzvídat, kde mohu nalézt kmen Dayaků, který se měl nacházet v okolí. K mému velkému zklamání jsem zjistil, že poslední Dayacká žena zemřela před rokem a jejich děti už žijí „moderním“ způsobem života, který představoval nošení oblečení a používaní zbraní atd.

                                    Důl na těžbu zlato a zápach vypouštěných chemikálií

Ve vesnici Tering byl rozruch způsobený mou přítomností všudypřítomný, který však neměl vliv na příjemnou konverzaci s místními, posedáváním na verandách dřevěných domečků a pokuřováním místního tabáku…

                            Moje postel a krásné pavoučí hnízdečko nad hlavou

Jediná věc, která tuto idylku narušila, byla hrozba malárie. Vzdálenost 2dny po řece a Bůh ví, jak dlouho k nejbližší nemocnici udělal tento pobyt ve vesnici noční můrou. Mé přesvědčení, že když přežijí místní, přežiji i já, nebylo až tak pravdivé. Velké množství komárů a zjištění, že lidé spí pod moskytiérami, znamenalo drsné vystřízlivění. Bez antimalarik a sítě proti komárům jsem situaci musel vyřešit. V otevřené místnosti jsem se během tropické noci oblékl do všeho, co jsem měl. Zakryl každou část mého těla a nechat otvor jen na dýchání… No sauna to byla úžasná, ale co mi zbývalo…prostě nejbližší lodí jsem mizel jak jen to šlo.

Malajsie- cesta do nitra deštného pralesa

Volba padla na jeden z nejstarších deštných pralesů na světě, který se nachází v samotném nitru Malajsie. Můj cíl byl dostat se co nejdále od civilizace a vidět život v pralese. A při troše štěstí se setkat s domorodými kmeny, které zde stále žijí. 

Jednoduše si najmout loďku a dostat se proti proudu řeky do nitra pralesa a poté se vrátit nazpět.

První problém nastal hned v úvodu při pronájmu loďky. Z turistů (jako obvykle) chtějí vydřít kůži a cena přepravy do místa kam jsem chtěl, byla tak nehorázně vysoká, že jsem trasu zkrátil na polovinu. K tomu ještě přemluvil nové přátele, aby šli se mnou a cenu si rozdělili mezi s sebou. Vyřídil jsem si povolení přespat v „Bunbun“ což je v pralese posed, z kterého se dá pozorovat zvěř, a vyrazili.

 

Víte prales to je takové velmi zajímavé místo, o kterém jsem neměl dosud ani tušení. Teplota 30°C a vlhkost k 90% (i proto je vše v mlžném oparu). No prostě člověk se zpotí, jen když zvedne ruku, natož túra. Pomocí provizorní mapky (tato území nejsou příliš zmapována) a následování silně zarostlé cestičky bylo značně obtížné. Při prostupnosti 2km za hodinu a spotřebě vody 1h=0,5l to znamenalo smrtelnou kombinaci a já byl rád, že jsem se nedostal dál, jak jsem měl v plánu. Vyzbrojen jen kraťasy, šustkou, kalhoty a s přesvědčením, že místní obyvatelé pralesu nemají ani boty a jen bambus přes přirození a taky přežijí, bylo silně mylné…

Při túře pralesem se moje nohy pomalu obsypávaly pijavicemi –konkrétně „Tygří pijavice“ pro které jsem byl magnet a co je nejhorší, člověk je vůbec necítí, až když se podívá na své nohy.

Po několika hodinách jsme dorazili k mému noclehu. Otevřená budka na kuřích nožkách. Kupodivu tu nikdo nebyl a tak jsem si vybalil to málo, co jsem měl a rozloučil se s přáteli, kteří se vraceli nazpět.

Být v deštném pralese je  tuze pěkná věc až do doby, kdy se nezačne stmívat, a vy jste sami. Paleta zvuků je obrovská a i když jsem nic neviděl, bylo mi jasné, že oni vidí mě (až posléze jsem zjistil, jaké všechny jedovaté a nebezpečné druhy živočichů se v pralese nachází- kobry, zmije, medvědi, tygr malajský, slon, obrovští pavouci, štíři…atd) Pro masochisty doporučuji obrátit pořadí (prvně nastudovat biodiversitu a poté se tam vydat!) Něco jako se mrknout večer na horor a pak jít hned do lesa)

Zanedlouho po setmění přišli do příbytku další dobrodruzi a já si z celého srdce oddychl (takovou romantiku v pralese bych až tak moc zažít nechtěl). I tak bylo srandy až nad hlavu. Jídlo jsme navázali pod strop, aby na něj nemohly krysy a jiná havěť (toto opatření stejně nezamezilo jejich rojení na podlaze, zdech a střeše) . Při šílených zvucích z venku, neustálém běhání někoho či něčeho po plechové střeše a otevřeností celého příbytku vznikly přirozené noční hlídky. Co chvíle někdo svítil čelovkou a zjišťoval, co se pohybuje vedle jeho hlavy. Když jsem si posvítil já, abych zjistil, co je to za zvuk vedle mojí hlavy, trochu jsem se lekl. Zvířátko velké asi jako velká krysa (doteď nevím,co to bylo -kryso křeček) hned vedle mojí hlavy chroustalo drobečky... Tento fakt znamenal, že jsem byl prakticky vzhůru celou noc. 

Druhý den ráno jsem vyrazil v 7:30 (stmívá se velmi brzy kolem 19h a první paprsky nacházejí svou cestu až kolem 7h ráno- pro neprostupnost stromů a  vodní páry ).

Singapur

Po zdlouhavé a strastiplné cestě do Singapuru s přestupy v Dubaji a na Sri Lance jsem dorazil do Singapuru.

Toto srdce Asie (pro svou strategickou pozici pro lodní dopravu) je opravdovou chloubou. 

Všude je čisto, to co není povoleno je zakázáno a i odplivnutí žvýkačky znamená značnou pokutu několika cifer! Singapur je vlastně 3 v 1 – ostrov, město a stát. Jeho obyvatelstvo čítá 4mil z toho 75% Číňanů a zbytek Malajci a Indové.  Co je na první pohled patrné, je obrovská zámožnost obyvatelstva. Nebudu daleko od úsudku, že je tu největší koncentrace milionářů na světě. Každý zde jezdí těmi nejdražšími auty a bydlí v architektonických skvostech ze skla o a oceli.

 

Singapur pro mne znamenal „stopover před Indonésií“ a proto jsem se hned druhý den vydal na Indonéskou ambasádu zažádat si o vízum (tato story začala v ČR, kde jsem neobdržel vízum). Protože však byl pátek, na ambasádě mi chtěli odebrat pas na 4dny a to se mi rozhodně nechtělo. Žádost jsem zrušil a ještě ten den se vydal do Malajsie. Adrenalinu bylo opravdu hodně- rychle se zorientovat, vyměnit peníze, koupit lístky, překročit nejfrekventovanější hranici mezi Singapůrem a Malajsií.

 

V 6pm nestíhám vlak do Jarantutu a tak sedám na noční bus. Singapur je od Malajsie oddělen pouze 500 metrovým mostem, kde na jeho obou koncích probíhá drsná kontrola. Při naivní představě, že vše půjde hladce mě vyvedli tisíce lidí na přechodu (obrovské letištní haly, kde dochází ke kontrole). Na jedné straně mostu vyčkání v několika set metrové řadě na autobus a na druhé straně mostu to samé je šílené… a to nepočítám obrovské fronty aut a motorek. 

V 23 hodin jsem našel v místním městě bus a frčím do Temerloh a dále do N.P. Taman Negarra.

INDONESIE

Dnešním létem jsem se stal titulovaným "žabařem" a proto se rozhodl využít poslední šance vycestovat a strávit 3-4měsíce někde "hooodně" daleko. Asi každý má někdy pocit všechno hodit za hlavu a odjet až na konec světa.
Jelikož mě čeká další kapitola (ta těžší) mého života a to zanechat studentského života, osamostatnit se a a konečně něco dokázat... rozhodl jsem se odcestovat na místa, která mě budou inspirovat.
Mým motivem bylo odjet od všech vymožeností moderního světa a na chvíli se zastavit. Mít čas jen pro sebe a zamyslet se nad tím, čeho chci v životě dosáhnout a rekapitulovat můj dosavadní život. A jako bonus zažít spoustu nových zážitků!
 
Proto jsem se rozhodl pro Indonésii. Pomocí organizace AISEC jsem byl vybrán na rozvojový projekt šíření osvěty o HIV mezi mladými lidmi na ostrově Jáva.

Tímto začíná má cesta.... cesta lemována novými zážitky, překvapeními a občas i nebezpečím. A věří, že na konci toho všeho najdu ten správný směr mého života.

PF 2010

... ohlédnutí za rokem 2010.
Opět jsem procestoval pár krásných koutů světa, zažil příjemná překvapení a poznal další kultury :)

VIDEO k nahlédnutí: http://www.youtube.com/watch?v=pmlTkZ22cp0

VÍCE FOTO

Více fotek z Japonska k nahlédnutí zde http://chocholac.rajce.idnes.cz/

Cestou po Japonsku-Kyoto

Týden od 11-15.8 je pro Japonce tradičně časem dovolené a pro mě taky:). Prostě konečně toužené týdení volno. Huráá jde se na věc.

Význam volna: týdení volno neboli Obon week někdy i Golden week, je svátkem mrtvých-něco jako u nás Dušičky. Lidé se vracejí do rodných měst, za rodiči a pomodlit se do chrámů. Co je trochu nešikovné, je masové přemístování celého národa. Většina pracuje po celé zemi a tak není divu, že se jednou za rok chtějí vrátit a pozdravit rodiče. Jindy prostě nemají čas- nejdelší dovolená je jen týden!!! Celkem za rok 3týdny dovolené, které u většiny nejsou vybrány.

Můj cíl byl jasný: vidět hodně, stihnout co nejvíc.

První zastávka Kyoto.

Shinkanzenem "no problem"-290km/h takže 3h a byl jsem tam. Po příjezdu mě zaujalo krásné nově postavené nádraží.
Jako první jsem hned zamířil do prvních nejznámějších chrámů. Nejvyšší vysutá terasa-chrám Kyomizu. Kyoto se svými 1500 chrámy a 200 zahradamy patří ke skvostům Japonska.
Je to nádherné město, kterému poprávem patří nej. Vypadá, jak z obrázku a život zde nějvěrněji připomíná tradiční Japonsko, jak jsem si ho představoval.
Perlička Kyota je, že se zde stále procházejí pravé Gejši. Jako už jediné místo v Japonsku.
Po večerních toulkách uličkami jsem přece jednu ulovil v nejznámějíší čtvrti Gion- uličky lemované tradičnímy domy, teahouses a izakaie- rodiné hospody, kde někdy obsluhují Gejši.

Gejši se většinou objevují k večeru kolem 17h., kdy jdou hledat společnost. Jsou to dámy nesoucí velký obdiv. Krásně ustrojené, namalované, prostě jsem na ni zíral jak puk...

Město toho hodně nabízí z tradičního Japonska a já měl v plánu chrámy, zahrady, císařský palác, hrad a nasát atmosféru. Hlavně poznat opravdové Japonsko.
Jedna z druhých tváří města je po setmění. Vše se halí do tmy jen chrámy a zahrady jsou krásně osvětlené.

Druhý den jsem navštívil Golden pavilon-celozlatá budova uprostřed nádherné zahrady
-dříve dům vedoucího klanu, který řídil město.
Zen chrám a zahrada s naprostou jednoduchostí a nepopsatelným klidem. Až jsem u přemýšlení usnul:) no možná únavou. Založen mistry meče jako místo pro rozvoj svých duchovním meditací.Celkem 15 kamenů, kde každý má přesně svůj výzma a polohu. Po menším odpočinku jsem zamířil o kousek dál k Silver pavilonu.
Dále na severu města Kodai-ji, který byl darován Tokugawou po svých velkých uspěších. Místo s nádhernou zahradou a dvěma rybníčky se svatyní uprostřed.

Krásný bambusový háj...Kyoto jako druhé hlavní město má obrovský císařský palác. Dnes v něm sídlí vláda a pro veřejnost až na vyjímky nepřístupný. Vydal jsem se tedy do Nijo hradu. Komplex. kde samurajové žily a řídíly město.Před vstupem do budovy hradu.

Pagoda

Zahrady

Summer Festivals

Japonské festivaly…

První zajimavá věc je, jaké množství festivalů se v létě koná… Téměř každé větší město má svůj festival, a když se Japonce zeptáte, co si pod pojmem léto představí, hbitě odpoví-úděsné teplo, vlhko, ale i tu více přivětivou věc-festivaly. Léto je v Japonku znamením festivalů a každý svím motivem je trochu jiný. Tyto festivaly pocházejí s Shintoismu a vždy nesou nějaký náboženský podtext.
Musím podotknout, že festivaly zde jsou něco jako u nás pouť. Prostě plno stánků s jídlem, občerstvení, nějaký ten program, velká výzdoba a večer velkolepí ohnostroj!!

Soma Alps festival

Jako první byl Soma Alps festival pořádaný naší firmou. Pro tohle město další velká událost. Vše probíhalo, na parkovišti před fabrikou, hned pod okny mojí ubytovny.
Stánky, muzika a různé hry pro malé děti. Sejdou se zaměstnanci firmy, pije se, baví a trochu aji jí.
Co se Japoncům musí nechat, je jejich nošení yukaty při nějaké zvláštní příležitosti. Krásně upravení s noblesním oblečením kimona nebo yukaty. Opravdu krásné... Jen si představte, že bychom si oblékly kroj při pouti nebo slavnostní události :)

Taiko- japonské tradicní bubny

Začátek festivalu byl v 18h. v sobotu. Alps měl náhodou pracovní sobotu-což jsem nepochopil. Takže hned po práci jsem se akorát zaskočil převléknot do civilu a šlo se bavit.
Co mě zaskočilo, byl konec po ohňostroji v 20:30. Věřte nebo ne, ale opravdu všeci spořádaně odešli domů. Prostě Japonská morálka a striktní dodržování pravidel...

Sendai-Tanabaku

Jako můj druhý opravdu velký festival se konal v Sendai- hlavní město Miyagi prefecture.

Motiv byl krásný, všechny dekorace z papíru a vše ručně dělané. Prostě úžasná výzdoba, kam jen oko dohlédlo...

Ten počet a ta krásna braly dech.

Trocha občerstvení

Matsushima festival

Jako třetí a nejhezčí v pořadí, byl Matsushima festival. Matsushima je záliv s celkem 250 malebnými ostrovy. Tato oblast je považována za třetí nejkrásnějíší místo Japonska a plně s tím souhlasím. Ostrovní ráj s úžasnou zelení. Některé z nich propojené mosty s chrámy.
Motiv tohodle festivalu byl dát sbohem zemřelým. Po více než 700let Japonci pouští lucerničky po řekách a jezerech, aby poslaly svým pozůstalým sbohem a ozářili jim cestu na onom světě.

Počasí se zrovna nevyvedlo, ale hlavně že nepršelo. Atmosféra byla neuvěřitelná a hodinový ohňostroj z moře byl nezapomenutelný.Záliv známý pro své chování škeblý, ústřic a Bůh ví všeho ještě. Neodolal jsem a zkusil místní specialitu...